Les morts ont toujours tort

Mrtví se nemohou hájit.

Love has gone…

Can I die now?

Pseudopoezie

Takže by to zase chtělo nějakou aktualizaci, že. Takže něco málo básní. Doba vzniku před dvěma a půl lety. Je to slabota, myšlenky, že bych psal poezii jsem se vzdal už dávno. Verše jsou takové neobratné, místy pokulhává dynamika. Však posuďte sami.

Strach

Bolí bříško.

Psycho.

Tak sem tam šel. A ani nebrečel, ačkoliv… v jednu chvíli jsem k tomu vlbec neměl daleko. Ano, vyhrnul sem rukávy. Stejně mám dojem, že si myslí, že sem posranej pozérek, co se na sebe snaží upoutat pozornost. Vím, že bych si takový věci neměl myslet, ten člověk mi chce pomoct, ale co. Moje hlava, moje myšlenky. Ono to zas přejde.

Stejně mi řekl akorát to, že se na mláďata jako já moc nezaměřuje a dal mi kontakt na nějakou kolegyni, tak je vlastně jedno, co si o něm myslím. Zítra jí budu volat, sem zvědavej, co z toho vyleze. A stejně sem se choval jak debílek. Klepal se, koktal, zadrhával… Proč jsem se nemohl aspoň jednou ovládnout? Grrr.

A ten strach tu pořád je… já se zblázním…. A teď baštim strašný množství čokolády. Mňam… Bude mi špatně.

…pomóc…

Nohy v novych steelkách na stole… rudá kravata na trupu… <cenzurováno>… klávesnice v klíně… měl bych pracovat, ale nejde to…

Konec druhé dekády

Takže včera mi bylo dvacet. Den jako každej jinej. Matka mě hned po ránu seřvala, sestra se se mnou pohádala, takže jsem nestíhal lakovat nehty a líčit se (podle toho to pak taky vypadalo.. =D). Ale nakonec se z toho vyklubal úžasnej, skvělej a dokonalej den. Nejkrásnější narozeniny v mým životě. Po čtrnácti dnech zase s Bárou. A… Nevím, nechci to tu nějak zbytečně rozpitvávat. Chvění v hrudi, slastné bodání u srdce, třas celého těla. Prožívám prostě nejšťastnější období svého života a doufám, že ještě dlouho tak šťastné bude.

Teď dosnídám a jdu si koupit steelky. Muhahaha, těším se jak malej kluk. A jen tak mimochodem, tenhle blog už dosáhl tisícovky přístupů. (Včera někdy kolem poledne, nevím přesně)

Jen stručně

Bylo špatně, hodně špatně. Ublížil jsem. Plakal a řezal. Mluvil s matkou a pak se k ní celou noc choulil. Víc nechci o tom mluvit. Stalo se a je to pryč. Zas bude dobře. Musí.

Již brzy můj život postoupí do třetí dekády. Je čas naučit se (mimo jiné) tyhle tři věci.

• Mít rád sám sebe
• Být šťastný
• Poslouchat druhé

Večer

Takže tady to je. Je ton POUZE literární dílo, takže hlášky typu “co se děje” nebo “neblbni, je pro co žít” budu ignorovat.

Po ránu, po ránu…

…zasloužil bych přes tlamu.