Po ránu, po ránu…
…zasloužil bych přes tlamu.
Včera jsme se opět s Bárou pohádali. =/ Samozřejmě, moje chyba. Opět “démoni v mé hlavě”. Na toho cvokaře už je vážně čas. Když svoje obavy a strachy řeším tím, že jsem hnusnej a snažím se jí od sebe odehnat. Kolikrát jsem doufal, že řekne “nesnáším tě” nebo něco podobného, a přitom věděl, jak by mě to bolelo. Musím se naučit své strachy a obavy řešit tím, že si s ní v klídečku popovídám, ona jistě poskytne slovo útěchy. Slova lásky jsou jak balzám na duši.
A asi vzikají ty hádky i vzdáleností. Není možné druhého zavčas umlčet třeba polibkem). A chybí překrásná fáze usmiřování. Bude to náročnej půl rok. Půlrok, kdy na sobě budu muset hodně pracovat. Snad to přinese vytoužené plody. Pak krásné léto… A náročný rok. Potom? Chvi věřit na věčnost.
Kvůli hádce jsem se dostal k sepisování mých literárních nápadů až v noci, v posteli. Takže jsem sepsal jen jeden a pak již byl příliš unaven. Tu druhou věc snad sepíšu ve škole. Dneska je děják. Brrr. Netěším se. Klade na nás naprosto šílený požadavky. Přemýšlím, kam se poděl ten naprosto skvělej učitel. Asi chce, aby jsme udělali maturitu. Hmm. No co, někdo září, někdo v září.
Jak Ti rozumím.