Večer

Takže tady to je. Je ton POUZE literární dílo, takže hlášky typu “co se děje” nebo “neblbni, je pro co žít” budu ignorovat.

Otočil jsem klíčem v zámku.Otevřel dveře a vstoupil do malého, tmavého bytu. Rozsvítil. Žárovka bez stínidla trochu zaprskala, ale přesto se rozzářila. Oklepal jsem z kabátu sníh a pověsil ho na vyklající se háček vedle dveří. Jako každého večera.Stejně tak jsem se vyzul z bot a ostavil je pod kabát.

Jako každý den jsem přišel ke stolu. Položil na něj svou jedinou tašku. Vyndal večeři, stejnou jako každého dne. Posadil jsem se na stále stejnou židli a chvíli hleděl na prázdné místo před sebou. Jako každ večer jsem přemýšlel, proč ten přebytečný kus nábytku nevyhodím.

Najedl jsem se. Přešel k jediné skříní a vyndal poslední láhev whiskey. Do stále stejné sklenice jsem nalil nikdy se neměnící množství nápoje a vrátil se ke stolu. Z tašky jsem vyndal stokrát přečtenou knihu. Otevřel a začal číct řádky, jež znám již spaměti.

Žárovka zapraskala a zhasla. Neměl jsem náhradní. Bez světla se nedá číst. Zavřel jsem knihu. Napil se whiskey. Z kapsy vyndal cigarety. Každý den stejná značka. Zapálil jsem si. Z plic vypouštěl obláčky dýmu a malým okénkom pozoroval padající sníh.

Cigareta dohořela. Napadlo mě, jaké by to bylo, kdybych zemřel. Dopil jsem svůj nápoj. Sklenici položil na stůl. A už nikdy ji nezvedl…

~ od Anatole Noir na 27 listopad 2007.