…pomóc…
Nohy v novych steelkách na stole… rudá kravata na trupu… <cenzurováno>… klávesnice v klíně… měl bych pracovat, ale nejde to…
Takže dalších čtrnáct dní je před náma, kolotoč se roztočil, již ho nelze zastavit… Barča se stěhuje na novej privát… Nebude tam mít připojení… Přemýšlím, je to dobře nebo špatně? Bude blbý, že si nebudeme moci tolik psát jako dřív, asi se mi tedy začne ještě o něco více vytřibovat psaný projev, až budu psát několikastránkové dopisy. Ale je to i dobře. Démoni, co mě přepadávají v práci teď nebudou mít šanci Barče ublížit, do rána stejně většinou odejdou, ale během večera dokáží napáchat spoustu škody.
Četl jsem si staré zápisky v blogu. Svoje, Bářiny. Vzpomínky. Je to tak dávno. Jen pár dní, pár týdnů. Najednou tolik strachu, tolik výčitek. Chtěl bych zmizet, aspoň na chvíli. A pak. <cenzurováno>. Brrr. Pan psychoterapeut asi nebude mít radost. Fuj, první sezení… Nechci tam, ale slíbil jsem to. Slíbil Báře, slíbil mámě. A vlastně i sám si uvědomuju, že to potřebuju, ale kvůli sobě bych tam nikdy nešel. Možná ani kvůli matce. Ale kvůli Báře, kvůli Báře jo. A kvůli našemu vztahu. Musím se naučit kontrolovat své nálady… musím… musím… musím… …spoustu věcí…
Pak telefonát. Její hlas je jak balzám na duši. Ale strach je tu pořád. Asi za to může malá epizoda včerejšího večera, od tý doby tu ten strach je… a neodchází. Bojím…
A teď? Chtěl bych se vykoupat, vzít si prášek na spaní a být tuhej až do rána. Nejde to, musím pracovat, musím udělat ten referát. Ách. Nejde to. Moc myšlenek. Grrr. Ale musím, jinak mě Vašek rozpáře.
Chce se mi plakat, ale vím, že nebudu. Ne teď. Zítra asi jo. Nechci. Kluci přece nebrečí. Blbost, každý má právo na slzy. Je to projev slabosti. Každý má právo být někdy slabý. Ale já ne, já slíbil, že budu silný. Vrrrr. Hádám se sám se sebou… =(
The 69 Eyes – Never say die
Jen… Slzy jsou projev citu (a mnohem, mnohem prospěšnější než ty krvavý, myslím..)- cit neznamená slabost.
Hodně odvahy… *
Citu… Emocí… Emocí, které nechci, emocí, za které se nenávidím, vzpomínky a… Byl bych radši, kdybych nemusel plakat vůbec… Jenže to by nesměl být tenhle můj zkurvenej život…
Každej má emoce. A mimo několika lidí, co se naučili být se vším v rovnováze, jsou všici někdy smutní… Slzy jsou užitečný pro uvolůnění pocitů- slyšela jsem od pár lidí (včetně Tebe), jak by byli rádi, kdyby mohli brečet, jenže jim to nejde…. Když odejdou se slzama negativní pocity, tak může bejt zas líp… A neříkám, že je to všelék, ale…, sakra, co je tady, to je tady, s tím je třeba se vyrovnat. Čtu 4 dohody od Dona Miguela Ruize- 1. krok k osvobození- odpustit svým rodičům a sourozencům- a potom sobě. Pokouším se o to. Zkouším zase začít tady.
Nekdy to i jde, casteji vsak ne, to je nyni nepodstatne. “Byl bych radši, kdybych nemusel plakat vůbec… ” timhle jsem myslel, ze bych byl radsi, kdyby nebylo duvodu ronit slzy (kdyby to komukoliv nedoslo)
Já vím. Ale to už je teď přece vpodstatě fuk, když ty důvody jsou, ne? .-)
njn