Psycho.

Tak sem tam šel. A ani nebrečel, ačkoliv… v jednu chvíli jsem k tomu vlbec neměl daleko. Ano, vyhrnul sem rukávy. Stejně mám dojem, že si myslí, že sem posranej pozérek, co se na sebe snaží upoutat pozornost. Vím, že bych si takový věci neměl myslet, ten člověk mi chce pomoct, ale co. Moje hlava, moje myšlenky. Ono to zas přejde.

Stejně mi řekl akorát to, že se na mláďata jako já moc nezaměřuje a dal mi kontakt na nějakou kolegyni, tak je vlastně jedno, co si o něm myslím. Zítra jí budu volat, sem zvědavej, co z toho vyleze. A stejně sem se choval jak debílek. Klepal se, koktal, zadrhával… Proč jsem se nemohl aspoň jednou ovládnout? Grrr.

A ten strach tu pořád je… já se zblázním…. A teď baštim strašný množství čokolády. Mňam… Bude mi špatně.

~ od Anatole Noir na 3 prosinec 2007.