Strach

Bolí bříško.

Hrozný. Nesnášim svoji práci. Ne proto, že by byla namáhavá nebo tak, jen při ní pořád přemýšlím… Bohužel většinou o dost špatných věcec, a nevím proč, i když začnu přemýšlet o dobrých věcech, nakonec skončím u špatných. Jako by to místo bylo přeplněný nějakou negativní energií. =/

Nemohu se zbavit toho, co mi řekl doktor… “trvalé následky”… Připadám si jak feťák, kterej říká, že má drogu pod kontrolou a pár týdnů na to je mrtvej. A ona je to pravda, poslední dobou jsou řezy hlubší. Mám dokonce pocit, že naposledy jsem těsně pod řezem viděl cévu. Říznout o trochu hloub… Bojím se. Strašně moc se bojím. Ne smrti. Smrt je jen probuzení z děsivého snu. Bojím se umírání, bojím se bolesti a bezmoci… A taky o ty, kteří tu po mě zůstanou. O Báru, o mámu, o ségru… No víc těch lidí asi není.

Proč mám pocit, že brzy umřu. Zítra… za týden… za měsíc… Přijde mi to strašně nevyhnutelné. A při tom vím, že zrovna teď bych na světě být chtěl, teď mám pro co žít. I když je to hrozně daleko. A když to píšu, je mi zase do pláče.

Dneska Barča u sebe na blogu poprvé zmínila mé jméno. Nevím proč a ani nevím, zda to mám brát jako dobrý nebo špatný signál. Odstěhovala se. Je to pro ní těžké. Nevím, co dělat, neumím pomoct. Asi i z toho pramení mé zoufalství.

Sakra, někde tu musí být můj anděl, můj ochránce. Tak ať nade mnou roztáhne svá křídla a aspoň na chvíli mě chrání před tím hnusným světem. Prosím.

Chtěl bych být pryč. Někde daleko. Aspoň na chvíli vypadnou z toho hnusnýho města. Z toho věčnýho kolotoče. Škola, práce, doma, škola, práce, doma, školaa, práce… Metro, tramvaj, autobus… Spousta lidí, anonymní uniformí tváře, jedna jako druhá, šedivé, nevýrazné… A věčný strach z žiletky. Strach ze sebe… Někam pryč, na venkov, do přírody… Aspoň na víkend. Raději však na týden, na měsíc… A není kam, přijde mi, jako bych měl na věčnost hnít ve městě plném smogu, aut a těch prázdných tváří…

~ od Anatole Noir na 3 prosinec 2007.